Jednou ctihodný Sáriputta a ctihodný Mahá-Kotthita prodlévali v Báránasí, u Isipatany, v Gazelím háji.

Tehdy ctihodný Mahá-Kotthita k večeru opustil svou samotu a vydal se k místu, kde se zdržoval ctihodný Sáriputta. Když tam dorazil, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně.

Ctihodný Mahá-Kotthita, sedící po straně, takto oslovil Sáriputtu:

„Nuže, příteli Sáriputto, je stárnutí a smrt dílem vlastním, nebo dílem druhého, nebo dílem vlastním i dílem druhého, nebo ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé?“

„Nikoli, příteli Kotthito, ‚stárnutí a smrt je dílem vlastním‘, ‚stárnutí a smrt je dílem druhého‘, ‚stárnutí a smrt je dílem vlastním i dílem druhého‘, ‚stárnutí a smrt není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé‘: zrozením je podmíněno stárnutí a smrt.“

„Nuže, příteli Sáriputto, je zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... dotek... šest základen... jméno-a-hmota dílem vlastním, nebo dílem druhého, nebo dílem vlastním i dílem druhého, nebo ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé?“

„Nikoli, příteli Kotthito, ‚jméno-a-hmota je dílem vlastním‘, ‚jméno-a-hmota je dílem druhého‘, ‚jméno-a-hmota je dílem vlastním i dílem druhého‘, ‚jméno-a-hmota není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé‘: vědomím je podmíněno jméno-a-hmota.“

„Nuže, příteli Sáriputto, je vědomí dílem vlastním, nebo dílem druhého, nebo dílem vlastním i dílem druhého, nebo ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé?“

„Nikoli, příteli Kotthito, ‚vědomí je dílem vlastním‘, ‚vědomí je dílem druhého‘, ‚vědomí je dílem vlastním i dílem druhého‘, ‚vědomí není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé‘: jménem-a-hmotou je podmíněno vědomí.“

„Teď tedy chápeme slova ctihodného Sáriputty takto: ‚‚Nikoli, příteli Kotthito, ‚jméno-a-hmota je dílem vlastním‘, ‚jméno-a-hmota je dílem druhého‘, ‚jméno-a-hmota je dílem vlastním i dílem druhého‘, ‚jméno-a-hmota není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé‘: vědomím je podmíněno jméno-a-hmota.‘‘

A teď také chápeme slova ctihodného Sáriputty takto: ‚‚Nikoli, příteli Kotthito, ‚vědomí je dílem vlastním‘, ‚vědomí je dílem druhého‘, ‚vědomí je dílem vlastním i dílem druhého‘, ‚vědomí není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklé‘: jménem-a-hmotou je podmíněno vědomí.‘‘

Nuže, příteli Sáriputto, jak by měl být chápán smysl tohoto výroku?“—

„Dobrá, příteli, dám ti tedy přirovnání, neboť s pomocí přirovnání mohou zde někteří inteligentní lidé pochopit smysl řečeného.

Jako kdyby, příteli, dvě otepi rákosí stály opřeny jedna o druhou—právě tak, příteli, se jménem-a-hmotou jako svou podmínkou je tu vědomí, s vědomím jako svou podmínkou, jméno-a-hmota, s jménem-a-hmotou jako svou podmínkou, šest základen, s šesti zákaldnami jako svou podmínkou, dotek, s dotekem jako svou podmínkou, pociťování, s pociťováním jako svou podmínkou, toužení, s toužením jako svou podmínkou, uchopování, s uchopováním jako svou podmínkou, bytí, s bytím jako svou podmínkou, zrození, se zrozením jako svou podmínkou vyvstává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství. Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Kdyby, příteli, někdo vytáhl jednu z těchto otepí, druhá by spadla, nebo kdyby vytáhl tu druhou, první by spadla—právě tak, příteli, s ustáním jména-a-hmoty ustává vědomí, s ustáním vědomí ustává jméno-a-hmota, s ustáním jména-a-hmoty ustává šest základen, s ustáním šesti zákalden ustává dotek, s ustáním doteku ustává pociťování, s ustáním pociťování ustává toužení, s ustáním toužení ustává uchopování, s ustáním uchopování ustává bytí, s ustáním bytí ustává zrození, s ustáním zrození ustává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství. Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“

„Je to úžasné, příteli Sáriputto, je to podivuhodné, jak pěkně to bylo řečeno ctihodným Sáriputtou. A my se těmito šestatřiceti větami s radostí připojujeme ke slovům ctihodného Sáriputty:

Když, příteli, mnich vykládá Dhammu k odvrácení se od stárnutí a smrti, k vymizení a ustání stárnutí a smrti, může být nazván ‚mnichem, jenž učí Dhammu‘. Když, příteli, je mnich na cestě k odvrácení se od stárnutí a smrti, k vymizení a ustání stárnutí a smrti, může být nazván ‚mnichem, jenž postupuje v souladu s Dhammou‘. Když, příteli, mnich, díky odvrácení se od stárnutí a smrti, díky vymizení a ustání stárnutí a smrti, je bez uchopování osvobozen, může být nazván ‚mnichem, jenž dosáhl vyvanutí zde a nyní‘.

Když, příteli, mnich vykládá Dhammu (dhammam deséti) k odvrácení se (nibbidája) od zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... doteku... šesti základen... jména-a-hmoty... vědomí... formací... nevědomosti, k vymizení (virágája) a ustání (nirodhája) nevědomosti, může být nazván ‚mnichem, jenž učí Dhammu‘ (dhammakathiko bhikkhúti).

Když, příteli, je mnich na cestě (patipanno hoti) k odvrácení se od nevědomosti, k vymizení a ustání nevědomosti, může být nazván ‚mnichem, jenž postupuje v souladu s Dhammou‘ (dhammánudhammappatipanno bhikkhúti).

Když, příteli, mnich, díky odvrácení se od nevědomosti, díky vymizení a ustání nevědomosti, je bez uchopování osvobozen (anupádá vimutto hoti), může být nazván ‚mnichem, jenž dosáhl vyvanutí zde a nyní‘ (ditthadhammanibbánappatto bhikkhúti).“